Přesně před 100 lety byla založena Komunistická strana Československa. Zločinecká organizace, která má na svědomí tisíce umučených v lágrech a další stovky popravených nebo zabitých při přechodu hranic.
Komunistický řežim v Československu věznil přes 205 000 lidí jen proto, že měli jiný názor a nebáli se ho vyslovit. A dalším milionům lidí ovlivnil život odebráním svobody, základních lidských práv.
V únoru 1948 došlo v Československu ke komunistickému převratu. Byla násilně potlačena svobodná pluralita politických stran pod vedením Komunistické strany Československa (KSČ) a usměrňovaná ze Sovětského svazu (SSSR).
Československo tak přešlo od demokracie k totalitě a nastalo období kulturního a ekonomického úpadku. Odpůrci režimu byli vězněni a popravováni. Komunisty byl únorový převrat oficiálně označován za „Vítězství československého pracujícího lidu“.
Prvním „dělnickým“ prezidentem se stal předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald.
Komunisty vykonstruovaný politický monstr proces na jehož konci stály čtyři rozsudky smrti. Kromě české političky a právničky Milady Horákové šlo o Jana Buchala, Záviše Kalandru a Oldřicha Pecla.
Trest smrti na nich byl vykonán i přesto, že četné osobnosti světové politiky, vědy i kultury (mimo jiné Albert Einstein, britský premiér Winston Churchill i vdova po zesnulém americkém prezidentovi Eleanor Rooseweltová) žádali prezidenta Klementa Gottwalda o milost pro odsouzené.
Provedení kolektivizace dostal Klement Gottwald od Sovětů za úkol již v červnu 1948. Trvala přes deset let a měla katastrofální dopad na životy tisíců rodin, úroveň zemědělství, krajinu a vztahy mezi lidmi na venkově.
V dubnu 1949 zahájili komunisté masivní kampaň vyzývající zemědělce k zakládání JZD. Ta se však nesetkala s takovým ohlasem, jaký si představovali, a tak začali být zemědělci ke vstupu do družstev nuceni násilnými metodami.
V listopadu 1951 spustili akci "Kulak", během níž byly vystěhovávány rodiny vzpurných sedláků z vesnic. Součástí represe bylo také posílání „kulaků“ do pracovních táborů a Pomocných technických praporů (PTP).
Dva roky po únorovém převratu došlo ke komunistickou mocí zosnované násilné akci znamenající na další čtyři desetiletí faktickou likvidaci mužských klášterů.
Pro přepadení klášterů, protizákonnou deportaci a internaci řeholníků a zabavení majetku řádů a kongregací bylo použito označení "akce K", neboli akce "Kláštery".
Po návratu do vlasti se bývalí příslušníci britského letectva těšili velké popularitě. Jejich sláva ale netrvala dlouho. Po únorovém puči v únoru 1948 komunisté veterány RAF označovali za zrádce nebo špiony.
Nové poměry, které jim navzdory účasti v odboji přinesly ponížení a existenční nejistotu, přinutily mnohé z nich k emigraci. Další dlouhé roky strávili ve vězení nebo v pracovních táborech.
Přesně podle připraveného plánu začaly jednotky vojsk Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska) před půlnocí 20. srpna 1968 obsazovat ČSSR. Tanky a obrněné transportéry s bílými invazními pruhy silou ukončily tzv. pražské jaro.
V ranních hodinách obsadili okupanti budovy důležitých úřadů a redakce sdělovacích prostředků. S okupací nesouhlasila nejen veřejnost, ale také vláda a další politici.
Při následných jednáních předali kolaboranti z řad KSČ sovětské straně tzv. "zvací dopis", kterým se zpětně snažili legalizovat vpád okupačních vojsk. Dopis podepsali členové ÚV KSČ Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka.
Na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany čs. politické reprezentace se 16.1.1969 upálil v horní části pražského Václavského náměstí.
Jeho pohřeb 25.1.1969 v Praze se stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. V Palachových stopách šli další mladí lidé např. Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová, Evžen Plocek a Jan Zajíc.
Bylo příznačné označení obludného systému ostnatých drátů, betonových stěn, minových polí, stěn vysokého napětí, strážních stanovišť a samostřílů, jehož hlavním cílem bylo za jakoukoli cenu zabránit občanům v útěku na Západ.
Na hranicích Československa zahynulo v období komunistického režimu mezi lety 1948 a 1989 nejméně 266 lidí.
Navzdory očekávání některých politiků, okupační vojska SSSR z Československa po zásahu neodešla a nejrůznějším způsobem se vměšovala do vnitřních záležitostí Československé republiky.
Nastalo období zmrazení demokratizačního procesu v Československu a postupné likvidace většiny jeho výsledků, systémovou obnovu neostalinismu, postupné unavování a otupování politického odporu.
Současně to bylo období neutěšeného ekonomického vývoje, devastace životního prostředí, úpadku pracovní morálky, resp. morálky vůbec. Režim pracoval pomocí hrozeb, tlaků, soustavného zpochybňování a očerňování jinak smýšlejících lidí, manipulací s fakty i hodnotami, individuální i sociální korupcí.
Charta 77 vznikla na protest proti nedodržování základních lidských práv a svobod v totalitním Československu. Všeobecná nevole vůči tehdy již téměř třicetileté totalitní vládě komunistů byla shrnuta v prohlášení, jež bezprostředně reflektovalo neplnění dohody o dodržování základních lidských práv a svobod.
Jak se dalo čekat, signatáři a podporovatelé Charty se stali terčem brutální represe. Čelili vyhazovům z práce a škol, zastrašování, špiclování, domovním prohlídkám, zavírání do vězení. Za týden po zveřejnění textu putovali do vězení Václav Havel a novinář Jiří Lederer.
17. listopadu 1989 se konala povolená demonstrace k padesátému výročí uzavření českých vysokých škol. Po jejím oficiálním ukončení se velká část demonstrantů vydala na pochod do centra města, aby projevila nesouhlas s tehdejším komunistickým režimem.
Policie demonstranty postupně obklíčila na Národní třídě a surově je zbila, což odstartovalo tzv. sametovou revoluci, která vedla k pádu komunistického režimu.