Komunismus v česku

Přesně před 100 lety byla založena Komunistická strana Československa. Zločinecká organizace, která má na svědomí tisíce umučených v lágrech a další stovky popravených nebo zabitých při přechodu hranic.

Komunistický řežim v Československu věznil přes 205 000 lidí jen proto, že měli jiný názor a nebáli se ho vyslovit. A dalším milionům lidí ovlivnil život odebráním svobody, základních lidských práv.

Únorový puč 1948

V únoru 1948 došlo v Československu ke komunistickému převratu. Byla násilně potlačena svobodná pluralita politických stran pod vedením Komunistické strany Československa (KSČ) a usměrňovaná ze Sovětského svazu (SSSR).

Československo tak přešlo od demokracie k totalitě a nastalo období kulturního a ekonomického úpadku. Odpůrci režimu byli vězněni a popravováni. Komunisty byl únorový převrat oficiálně označován za „Vítězství československého pracujícího lidu“.

Prvním „dělnickým“ prezidentem se stal předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald.

Milada Horáková

Komunisty vykonstruovaný politický monstr proces na jehož konci stály čtyři rozsudky smrti. Kromě české političky a právničky Milady Horákové šlo o Jana Buchala, Záviše Kalandru a Oldřicha Pecla.

Trest smrti na nich byl vykonán i přesto, že četné osobnosti světové politiky, vědy i kultury (mimo jiné Albert Einstein, britský premiér Winston Churchill i vdova po zesnulém americkém prezidentovi Eleanor Rooseweltová) žádali prezidenta Klementa Gottwalda o milost pro odsouzené.

Likvidace sedláků v 50. letech

Provedení kolektivizace dostal Klement Gottwald od Sovětů za úkol již v červnu 1948. Trvala přes deset let a měla katastrofální dopad na životy tisíců rodin, úroveň zemědělství, krajinu a vztahy mezi lidmi na venkově.

V dubnu 1949 zahájili komunisté masivní kampaň vyzývající zemědělce k zakládání JZD. Ta se však nesetkala s takovým ohlasem, jaký si představovali, a tak začali být zemědělci ke vstupu do družstev nuceni násilnými metodami.

V listopadu 1951 spustili akci "Kulak", během níž byly vystěhovávány rodiny vzpurných sedláků z vesnic. Součástí represe bylo také posílání „kulaků“ do pracovních táborů a Pomocných technických praporů (PTP).

Likvidace klášterů v roce 1950

Dva roky po únorovém převratu došlo ke komunistickou mocí zosnované násilné akci znamenající na další čtyři desetiletí faktickou likvidaci mužských klášterů.

Pro přepadení klášterů, protizákonnou deportaci a internaci řeholníků a zabavení majetku řádů a kongregací bylo použito označení "akce K", neboli akce "Kláštery".

Likvidace pilotů RAF

Po návratu do vlasti se bývalí příslušníci britského letectva těšili velké popularitě. Jejich sláva ale netrvala dlouho. Po únorovém puči v únoru 1948 komunisté veterány RAF označovali za zrádce nebo špiony.

Nové poměry, které jim navzdory účasti v odboji přinesly ponížení a existenční nejistotu, přinutily mnohé z nich k emigraci. Další dlouhé roky strávili ve vězení nebo v pracovních táborech.

Invaze vojsk v roce 1968

Přesně podle připraveného plánu začaly jednotky vojsk Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska) před půlnocí 20. srpna 1968 obsazovat ČSSR. Tanky a obrněné transportéry s bílými invazními pruhy silou ukončily tzv. pražské jaro.

V ranních hodinách obsadili okupanti budovy důležitých úřadů a redakce sdělovacích prostředků. S okupací nesouhlasila nejen veřejnost, ale také vláda a další politici.

Při následných jednáních předali kolaboranti z řad KSČ sovětské straně tzv. "zvací dopis", kterým se zpětně snažili legalizovat vpád okupačních vojsk. Dopis podepsali členové ÚV KSČ Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka.

Jan Palach

Na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany čs. politické reprezentace se 16.1.1969 upálil v horní části pražského Václavského náměstí.

Jeho pohřeb 25.1.1969 v Praze se stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. V Palachových stopách šli další mladí lidé např. Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová, Evžen Plocek a Jan Zajíc.

Železná opona

Bylo příznačné označení obludného systému ostnatých drátů, betonových stěn, minových polí, stěn vysokého napětí, strážních stanovišť a samostřílů, jehož hlavním cílem bylo za jakoukoli cenu zabránit občanům v útěku na Západ.

Na hranicích Československa zahynulo v období komunistického režimu mezi lety 1948 a 1989 nejméně 266 lidí.

Období normalizace

Navzdory očekávání některých politiků, okupační vojska SSSR z Československa po zásahu neodešla a nejrůznějším způsobem se vměšovala do vnitřních záležitostí Československé republiky.

Nastalo období zmrazení demokratizačního procesu v Československu a postupné likvidace většiny jeho výsledků, systémovou obnovu neostalinismu, postupné unavování a otupování politického odporu.

Současně to bylo období neutěšeného ekonomického vývoje, devastace životního prostředí, úpadku pracovní morálky, resp. morálky vůbec. Režim pracoval pomocí hrozeb, tlaků, soustavného zpochybňování a očerňování jinak smýšlejících lidí, manipulací s fakty i hodnotami, individuální i sociální korupcí.

Charta 77

Charta 77 vznikla na protest proti nedodržování základních lidských práv a svobod v totalitním Československu. Všeobecná nevole vůči tehdy již téměř třicetileté totalitní vládě komunistů byla shrnuta v prohlášení, jež bezprostředně reflektovalo neplnění dohody o dodržování základních lidských práv a svobod.

Jak se dalo čekat, signatáři a podporovatelé Charty se stali terčem brutální represe. Čelili vyhazovům z práce a škol, zastrašování, špiclování, domovním prohlídkám, zavírání do vězení. Za týden po zveřejnění textu putovali do vězení Václav Havel a novinář Jiří Lederer.

Sametová revoluce 1989

17. listopadu 1989 se konala povolená demonstrace k padesátému výročí uzavření českých vysokých škol. Po jejím oficiálním ukončení se velká část demonstrantů vydala na pochod do centra města, aby projevila nesouhlas s tehdejším komunistickým režimem.

Policie demonstranty postupně obklíčila na Národní třídě a surově je zbila, což odstartovalo tzv. sametovou revoluci, která vedla k pádu komunistického režimu.